čtvrtek 6. listopadu 2008

Dívám se

Ještě než uvidím vločky, bílý zázrak padající z nebes, ještě než se některá z nich rozpustí na mé tváři... stihnu si odpovědět? Anebo, stihnu se do té doby smířit s tím, že na odpovědi beztak nezáleží? Ano? Když jsem to nepřijala doteď?

Je to jedno.

Všechny kliky od oken směřují dolů, rtuť v teploměru ještě stoupá, ruce jsou cítit po mandarinkách, po zdi se prochází pavouček a já ... nezapomínám. Ještě ne.

Trošku to pálí, když polknu a trošku to zamrzí, když spatřím ostny ve vlastních očích a ve vlastním hlase, když si uvědomím, že je používám tam, kde je to nejméně na místě.

Ale kolečka se ještě točí, ještě to všechno tak nějak běží a funguje a... inkoust ještě nevyschl, ani po tisíci slovech nenávisti, která vychází z lásky. Neztratil svou barvu, ani po vší snaze naředit ho jedem... snad proto, že ten jed nikdy nebyl skutečný. Nemohl být.

A já nevím, jestli bych si toho neměla víc vážit...

Jestli bych se třeba neměla zbavit všech těch uměle vystavěných hranic, všech těch pravidel... toho všeho, co stojí na přetvářce. Protože kvůli ní mi pak Chlad spolu s Hořkostí zarývají nehty do kůže a snaží se dostat až pod ní, vlastně až do srdce... a já jim tam nevědomky pomáhám. Kvůli té zatracené zbabělosti. Nebo je to skutečně špatnými zkušenostmi?

A ta paní, která právě vyšla na balkon, ta, která teď dýchá ten studený vzduch, ta by měla odpověď?

Dívám se skrz oponu z vlastních vlasů na balet smutků a nadějí, slziček a úsměvů. A ta vůně mne omamuje.

A už nepoznám, co je dobrá zpráva a co ne...

3 komentáře:

  1. Jsou boje, které lze vyhrát jen zevnitř. Ale jsou taky boje které tak úplně boje nejsou, protože nikdo nemůže vyhrát.
    Nevím jestli pochopíš co jsem myslela.
    Jen se dívej na padající barevné listy a věz, že udělám co bude v mých silách abych pomohla.

    OdpovědětVymazat
  2. dobré zprávy se někdy vymstí...

    OdpovědětVymazat