Príma...

(http://www.youtube.com/watch?v=zThpF8WrieQ)

Patnáctý říjen.
Dneska je to půl roku, přesně půl roku co... rozkvetly tulipány. Alespoň tady u nás.
A nějak se nemůžu rozhodnout, jestli se mi to zdá hodně nebo málo. Ale to mně se stává často, že se nemůžu rozhodnout. Nevadí, přemýšlet nad tím nebudu...

Vůbec, nad těmi tulipány a nad tím, co se tenkrát dělo. Nebo vám o tom přinejmenším nebudu povídat.

Povím vám radši o tom, že se mám fajn. Že potkávám mnoho krásných zážitků. A že mám tak nějak pocit...že věci budou čím dál tím lepší.

Včerejšek byl krásný, a je... přinejmenším pět lidí, kterým bych za to chtěla poděkovat. Dva z nich to budou číst, možná. Posílám jim tímto vděčný úsměv, hodně pro mě znamenáte, drahý polovičáku (jestli posloucháte písničku a líbí se vám, vězte, že za ní vděčíte jemu. Děkují.) a...no... tebe ještě budeme muset do rodiny nějak správně zařadit :)

A, vlastně, je jich šest, kterým bych chtěla poděkovat. Ještě sobě. Vím, že jsem to já, kdo mi dovolí a kdo mi pomůže mít se tak krásně a prožít všechny ty hezké okamžiky naplno. A jsem ráda, že je to tak, že si to.. dovolím. A že se o to snažím, má to cenu a stojí to za to. Zkuste to také, ne každý to dělá.

..Včera večer jsem se byla zhoupnout...a takhle vysoko a s takovým prožitkem jsem se snad ještě v živote nehoupala. Brýle mi padaly z nosu, sluchátka z uší... a bylo to nádherné. Byla v tom radost, ta neomezovaná, ta, co má křídla a létá. Divoká radost a život. Bylo to tak.. opravdové. A vzpomněla jsem si přitom na tebe, která ještě taky nejsi do rodiny zařazená, a taky se to bude muset napravit, na tebe, která jsi taky o houpání nedávno psala. Ráda bych řekla, že jsem se při té vzpomínce musela usmát, ale...usmívala jsem se celou dobu, takže to nebyla změna.

..A potom, měla jsem moc dobrý pocit z toho, že jsem udělala to, co jsem udělat měla... že jsem to nevzdala, i když jsem to dělala do jedenácti (v tu dobu už normálně dávno spím). A že to zafungovalo, že to mělo cenu, že jsem to nedělala zbytečně. Učila jsem se, abyste rozuměli... a napsala ty testy dobře. Jsem spokojená s prací, kterou jsem odvedla a to vám je.. hezký pocit.

..A dnes jsem si sedla ve škole na okno, na parapet (jestli si něco přeju, je to mít takový parapet doma... parapet, na kterém bych mohla sedět, opírat si čelo o sklo a dívat se na svět), zachumlala se do svetru a tiše jsem si zpívala Potulné kejklíře... a bylo mi dobře, najednou jsem.. byla tak nějak hrozně sama, mezi všemi, ale sama tím hezkým způsobem, sama tak, že jsem cítila, kdo jsem a že mi bylo dobře v mém těle i hlavě. A že jsem věděla, že to jsem já, ten člověk, kterého na světě vlastně nejvíc potřebuji. A že jsem to já, kdo mi pomůže ke všemu, co si budu přát (kromě parapetu doma.. :-) ).

Jen, ještě jednu věc.. budu si muset začít dávat pozor na takové ty základní věci. Na spánek, například. Protože když je člověk unavený, je daleko těžší všímat si hezkého a radovat se z něj, je daleko těžší vlastně úplně všechno. Začnu být v tomhle trošku nekompromisnější sama k sobě, nebudu si dovolovat zůstávat dlouho u počítače a takové věci. Ne ve chvíli, kdy vím, že se mi to jednoduše nevyplatí.

A všechno bude fajn, tak hrozně fajn a prima...

Ať je tak tomu i u vás!

...Všechno co chceme leží před námi, za devatero poli, devatero řekami...