Je to na mně.

Mám chuť..psát. Nebo možná ne. Možná je to jen tím, že se opravdu nechci učit. A vlastně na tom nezáleží.
Spíš mě mrzí, že nevím, co bych napsala, ale vlastně - překvapení to není.

Posledních několik dní je.. zvláštních, řekněme. Nejsou špatné. Jen trochu prázdné, ale je to moje chyba. Jsem až moc zvyklá, že se něco děje, že mi něco plní srdce a že to něco zajišťuje neustálý přísun myšlenek a pocitů. Teď to tak není.

A život je poněkud... mdlý. Ano, to je přesně to slovo.

Stává se mi poslední dobou, že mám pocit, že mám nedostatek vzduchu. Vím, že dýchám a dýchat můžu, nemá to nic společného s dušením se, je to jen pocit že bych... potřebovala víc. Víc kyslíku.

Není to příjemné. A trochu podobné pocity mám i z několika minulých dní. Žiju, mluvím, chodím a jím, vše jako normálně, ale je mi to málo.
Ale já vím. Vím, že to je má chyba.

A chci vám říct, že se budu snažit. Protože je škoda těmi dny jen tak...procházet. Ráno se vzbudit a večer usínat nedotčená dnem, který mám za sebou. A tak se pokusím, skutečně se pokusím.

Přestat čekat, že se něco stane.

Budu chodit a budu se dívat, budu hledat zážitky a pocity všech možných příchutí a mdlo bude muset zmizet. Kdoví, jak to dopadne... tak jako tak, udělám všechno pro to, abych mohla říct, že jsem se pokusila.

A víte co?

,,Jdu, nevím kam, ale těším se."

A myslím, že je v pořádku, že je dobře, že mi život dává prostor. Ano, myslím, že se mám teď snažit, mám se naučit, jak jít tam, kam chci. Za čím chci.

Musím se teď naučit obstarat si víc kyslíku, když mi nestačí to, co přichází.

A je to na mně. Vím.