čtvrtek 11. září 2008

Zamotána

A má chladné prsty, lže do hrnečku horké čokolády, který svírá v nich.
Snad pro větší klid a trochu útěchy, nebo možná už jen ze zvyku...

Polyká.

Pohled upřen do jediného bodu. Ani nevnímá, na co se to dívá...
Nechá víčka i koutky trošku klesnout, uvolní svou tvář, přestává se snažit...

Snad může vypadat unaveně a nehezky, když nikdo se nedívá.
A když se tak cítí. Je unavená a není jí hezky.

Ještě pořád ne tak docela smířena s lhostejností. Snad jen tam pramení její slzy, snad tahle věta a nic víc, popíše důvod všeho trápení víc než přesně.

A přece je sama v tento okamžik trochu lhostejná...

Smutnící snad opravdu jen ze zvyku. Z neschopnosti opouštět.
Z neschopnosti čelit síle člověka, který ji přitahuje jako magnet.

Vzdor tomu, že už dlouho nevěří v krásu v něm, v krásu mezi nimi.
Anebo si dlouho nalhává, že nevěří.

Všechno se jí samou zmateností rozmazává před očima a ona se zamotává stále hlouběji do spleti lží, obav, doměnek, tužeb, rozhodnutí...a nenachází cestu ven.

3 komentáře:

  1. Nutriční hodnota16. září 2008 9:43

    Lhostejnost ke lhostejnosti... někdy je to tak nejlepší. Ale pokud se i tak člověk trápí...

    OdpovědětVymazat
  2. Markééétkó... My jsme s Tebou. To je tím počasím.

    OdpovědětVymazat
  3. Budu ti svítit na konci cesty, abys líp viděla a věděla, kam jít, kudy se vydat.

    OdpovědětVymazat