Přeji vám hezký den...

(http://www.youtube.com/watch?v=2Rmil_raUtU&feature=related)

Chtěla jsem se zas jednou ozvat... ale víte, o co jde? Že se mi zdá, že melu pořád o tom samém. Horší je, že se mi to asi nezdá. A nejhorší, že nejde jen o povídání (psaní), ale i o žití...že já pořád žiji tím samým. Dokolečka, dokola. A asi to není dobře...

A dovoluji sama sobě až moc. To jsem nechtěla. I když neříkám, že mě nenapadlo, že to takhle dopadne... znám se, to ano.

A pak že dvakrát do stejné řeky nevstoupíš. Ha, ha.
Nojo, nojo, nejspíš je chyba v tom, že jsem nevystoupila. A teď už mi to nebude dovoleno. Kruci.

Nebo, možná by bylo, ale já někdy neumím udělat to, co bych měla, když je to v ostrém rozporu s tím, co chci. Ale to nevadí, nebudu vám o tom povídat, asi jsem to jen já, kdo mi může pomoci.

Povím vám asi o tom, že zažívám v posledních dnech i hezké chvíle... že se procházím a usmívám se a zpívám si, a ráno, ještě než vstanu, pouštím si písničky k uvítání dne. A že jeden z nejhezčích zážitků posledních dnů byl, když jsem se uprostřed přechodu rozběhla, abych stihla být na druhé straně než blikne červená.. jak jsem to tak často dělávala jako malá. No, nestihla jsem to, ale to vůbec nevadí. A také se každý večer před usnutím dívám z postele na sídlištní světýlka... a někdy jich je více a někdy méně, podle toho, kdy jdu spát. A představuji si, jací lidé asi žijí v těch bytech, z jejichž oken září do tmy rozmazané zlaté tečky (vždycky jsem říkala, že tohle je jedna z nejhezčích věcí na krátkozrakosti. Díváte-li se bez brýlí na noční město, všechna světýlka jsou ve tmě nádherně rozpitá.) představuji si, jak každý z nich má za sebou krásné okamžiky prosycené smíchem, dětské průšvihy, ze kterých jim kdysi tekly slzičky po tvářích a teď jsou veselými historkami, první lásky... ale také těžké chvíle, ze kterých teď čerpají moudrost a sílu. Problémy, nad kterými zvítězili. A v těch chvílích cítím, že na to nejsem sama.. a že to všechno půjde. Že to zvládlo tolik lidí přede mnou, tak že to časem všechno zvládnu i já. Že to přece jenom nějak funguje. Že je to všechno svým způsobem v pořádku a správně. V těch chvílích jsem klidná.

Ten, jež bývá mé slunce v deštivých dnech byl dnes smutný a unavený a na otázku, co by mu udělalo radost odpověděl "Kdyby mě přejelo támhleto auto." ... ale já vím, že velmi brzy zase bude zářit a moc se na to těším. Vím, že to bude v pořádku. Chtěla bych mu poslat úsměv...