Na mostě

(http://www.youtube.com/watch?v=p62rfWxs6a8)
Ve světě pohlceném zlatavým světlem, stála, sama zalita tou nádhernou barvou, sama součástí atmosféry a třpytu chvíle. Opírala se lokty o kámen, který ještě tak docela nevychladl, po celém dni, kdy jej prohřívaly sluneční paprsky.

Jediným, co teď ovlivňovalo její život byly odlesky na vodě. Na okamžik nežila ničím jiným, na okamžik bylo vše, co její srdce zužovalo a stísňovalo, neviditelné a neexistující. Na okamžik svůj život nežila, jen ho cítila. Rozhlédla se okolo sebe, na celém dlouhém kamenném mostě byla jen ona a dva další lidé. Usmála se.

Zvláštní, jak se mé písmo mění podle toho, jak mi je, pomyslela si, když její pero klouzalo po kousku papíru, který vytáhla z kapsy. Teď byla písmenka, která napsala, veliká a přitom jemná, s hladkými liniemi. Vypadá tak její písmo, když na chvíli unikne z vězení svých starostí i radostí, když se vymaní ze svěrací kazajky věcí, které určují její život?
Byla teď ve světě z křišťálu, který se zbarvuje jen podle současného okamžiku, nepromítá se v něm minulost ani budoucnost, je jen v Teď a Tady.
A cítila se šťastna.

°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°

Ach, proč jen je křišťál tak křehký? říká si teď, když náhle objevený kousek papíru v ní vyvolává nádhernou a přece vzdálenou vzpomínku. Ale to nevadí. I tak jsem tam tenkrát prožila zázrak.
Před očima opět vidí tmavé siluety těch dvou lidí...

"Přeji si, aby se víc dětí drželo svých rodičů za ruku. Přeji si, aby byl svět častěji očarován souzvukem smíchů dvou lidí, kteří se milují a smějí se jeden pro druhého."

stálo tam.