Tak jako mizí stopa po dechu na zrcadle, vytratím se tiše z reality, vytratím se z přítomnosti. Z času a z tohoto místa. A možná, možná tak trochu - ze sebe?
Nechci se bát. A nebudu.
Slabá chuť karamelu na jazyku, zvuk klavíru, který elegantně vykreslí dechberoucí obrazy za přivřenými víčky.
Nevolejte mě zpátky.
Každý pocit rozprostřen donekonečna. Neporušený a nekonečný, v té chvíli, kdy rozdíl mezi vteřinou a hodinou je nepodstatný.
Nepotřebuji tomu rozumět.
Neorientuji se a jsem ztracená mezi vším a ničím. Utíkám a také stojím, vím a také netuším. A nezáleží na tom. Nezáleží...
Není pravdy.
Tohle všechno už nikdy nebude a zároveň je to navěky.
Mé tváře a mého srdce se dotkla neviditelná motýlí křídla. Neviditelná a zdobená miliony barev.
Klid... To je jediné, co dokáž pojmenovat, moc mě to mrzí, ale bohužel. Píšeš krásně, a krásně i cítíš...
OdpovědětVymazatA také... Všechno nejlepší k nedělnímu svátku. Doufám, že jsi si ten den užila.
Maminko jsi krásná osoba, krásná a odráží se to i v příbězích tady, ty jsi tak uuuužasnááááá:)
OdpovědětVymazatZtohoto mě mrazí v zádech a přitom je to tak krásné... Opravdu moc pěkné.
OdpovědětVymazat