Na cestě

Bílé kvítky se chvěly v jejích vlasech, její prsty si pohrávaly s obilným klasem, ramena měla prohřátá poledním sluncem. V tváři stopu po něčem zvláštním, zasněném a bolestném.
Ona vzpomínala. Vzpomínala, a bylo jí z toho úzko, ale byla klidná. A pak se v ní stalo něco velmi důležitého...

Nikdy se neloučila ve chvílích, které všichni loučením nazývali. Objímala a mávala, ale v tu chvíli nikdy tak docela nechápala - a snad ani chápat nechtěla -, že je to naposledy, že něco končí. Nedovedla udělat tečku. Chápala, že bude muset, ale nemohla hned.
Bylo to prosté. Měla strach, že až ji udělá, definitivně tím ukončí něco, co plnilo její srdce. A ona se bála prázdna ve svém srdci, moc se bála.

Teď pro ní nastala ta důležitá chvíle.
Silně pocítila, že jsou věci, které jsou pryč ale ne za ní.
A pocítila, že je na čase se od nich konečně odpoutat.
Pokračovat.
Věděla, že někde dál čekají další krásné věci.
Věděla, že nemůže věcně žít z těch několika zážitků, vzpomínek na ně a snů o nich.
Musí pokračovat. Pokračovat a dojít k něčemu jinému, co její srdce naplní.

A tak tam seděla s kvítky ve vlasech a teprv teď se skutečně loučila. Už dávno sama. Právě v sobě sebrala síly říci "Sbohem." a vykročit dál.

Strachu navzdory.

...a slunce hřálo