Pod pokrývkou všednosti, za clonou všeho obyčejného...karmínová barva. Ta barva, jež hřeje, barva, jež spaluje a působí bolest, barva, jež omamuje a pomáhá, barva, která vyjadřuje něco, pro co lze žít...
Slzy raněné dívky, matčino objetí, letmé a přesto tak důležité doteky, zákazy pro něčí dobro, důležitá odpuštění, tiché přísliby, obětování se, síla, naděje...za tím vším to jedno prosté a nejúžasnější tajemství.
Každý je chápe a nikdo tak docela.
Všichni o té barvě mluví, přes to všechno, když člověk uvidí, zůstane na okamžik němý.
Mluvit a mlčet, dávat a brát, smát se a plakat, radovat se a trpět, pozorovat a zavírat oči. Žít a umírat.
Máme ji v sobě. Každý z nás. A přesto se nikdy nemůže stát obyčejnou.
Možná právě proto, že ji každý máme v sobě, se nikdy nestane obyčejnou. Protože ji sice vidíme celkem často, ale přesto vždycky ukazuje něco zvláštního. Něco svým způsobem důležitého.
OdpovědětVymazatTakhle vyjádřit bych se neuměla, skládám ti poklonu.. :)