Jako kapka na rozpálených kamnech

V představě, nebo snad ve snu?
Jen pramálo ovlivňuji tu zvláštní iluzi, jež se rodí kdesi v mé hlavě, kloužu totiž po hranici mezi bděním a spánkem.
Možná, že jde o vzpomínku, nebo o pocit, který už jsem prožila - ve skutečnosti, či ve snu? - a teď se vrací, přivolán tím prazvláštním okamžikem, jehož tajemství nemá být tak docela pochopeno...

Snad ani nedýchám. A každá myšlenka je skoro průsvitná, nekonkrétní, pomíjivá. Těžko říci, zda existuje, nebo někdy existovala. Nezanechává po sobě stopy, existuje-li, pak pouze pro ten kratičký okamžik, kdy se mihne hlavou, vyvolá pocit - stejně neurčitý a pomíjivý, jako je ona sama - a pak bezhlučně a rychle zmizí.
Myšlenky a pocity člověka, jehož tvář je naproti mé, jsou stejné. Skoro průsvitné.

Ten člověk ale dýchá. Slyším to, cítím to a vím, že je to dobře. Že je moc důležité, aby dýchal. Snad... je jeho dech i mým? Snad to dělá za nás oba?

A i nevyslovené tu má ozvěnu. Ta na první pohled neexistující slova zní v našich srdcích dlouho po tom, co se zrodí v tichu našeho pohledu.

Naplněni důvěrou... s tichým zasyčením se vypaříme jako kapka na rozpálených kamnech.

Náhle.

Zůstane jen dech. Ničím nerušený, klidný. Navěky.