neděle 8. června 2008

Růže (a trny)

Záclony byly moc krátké než aby zakryly celé okno, a tak do pokoje pronikal pruh přívětivého světla. A v tom pruhu byl svět úplně jiný, jako je ostatně jiný vždy, když někam světlo pronikne - a nezáleží na tom, jestli zdrojem toho světla je slunce nebo třeba nějaká osoba.

Seděla jsem v rohu a přimhouřenýma očima sledovala, jak v tom pruhu světla poletuje prach. Malé, zlaté, tančící tečky... v tu chvíli ztělesňovaly spoustu různých věcí - zázraky a přání a naděje a krásné zážitky a radosti....a mně bylo dobře, celé moje myšlení bylo v takovém zvláštním stavu, možná trošku jako omámené, vláčnější.

A poslední dobou mi začínají docházet nějaké věci, což je moc dobře, je moc dobře, že mi došly zrovna teď. Ještě včas.
Protože, víte (ano, víte, to jen já se s tím nikdy tak úplně nesmířila), lidé nejsou takoví, jak vypadají. Jak se tváří. A takoví, jaké bychom je chtěli mít. Lidé dělají věci, které byste do nich neřekli, kterým nechcete věřit, a ze kterých se vám dělá na zvracení.

Ale aspoň v mém případě je to dobře. Totiž že jsem se ty věci dozvěděla. A že jim pomaličku začínám věřit a příjmat je jako fakty...a i když mi z toho není nejlépe, i když to není nejpříjemnější stádium, i když to celé tak trochu pálí a štípe, všechno to tak nějak zpříjemňuje naděje a pocit očekávání, že až přejde toto stádium, přijde to, ve kterém mi bude nejlíp. Daleko líp než v tom, které bylo předtím, než jsem věděla... Celé to asi bohužel souvisí s odchodem jednoho zdroje světla z mého života, jenže světlo, které z toho člověka vyzařuje je tak silné, že člověk vidí jen tu zář a ne skutečnou tvář toho člověka. A takové světlo, které zkresluje a mate, oslepuje, to je nebezpečné.

Už je, zatraceně, na čase, aby mi byli jedno lidi, kteří si nic jiného nezaslouží (nebo přece jenom? - pořád si tak docela jistá nejsem, bohužel). A pak to snad bude zas o něco víc fajn, i když určité ztráty s tím spojené jsou. Ale tak to prostě už bývá.

A mě tak nějak těší, že jsem zas o něco chytřejší.

Kvetou růže...veliká spousta růží! A letos se mi všechny zážitky a změny spojují s květinami, které právě kvetou. A je zvláštní zavzpomínat si na tulipánovou dobu.

4 komentáře:

  1. Někteří lidé jsou dobří herci a umějí toho využívat. Někteří si to ale třeba vůbec nemusejí uvědomovat. Pokud dělají to, co dělají, schválně, je to zlé.
    Prokouknutí je mnohdy velmi těžké. Člověku se do něj vůbec nechce, když je okouzlen jen povrchovou třpytivou slupkou a ne vnitřkem. Proto obdivuju ty silné osobnosti, které se donutí sundat růžové brýle, i když pohled přes ně je mnohem příjemnější.

    OdpovědětVymazat
  2. Já každého člověka vidím jako dobrého, protože každý je dobrý, když míme hledat. Ale jsou lidé kteří jsou spíše špatní, a to potom hledám důvod. Důvodů bývá více, a bývají ukryty velmi hluboko, ale je dobré hledat.
    Měj se hezky, Milá M.

    OdpovědětVymazat
  3. Lidi.. každý se chová trochu jinak, než jaký doopravdy je.. ale většina z nich(nás) nevědomky..
    Všechno špatné je k něčemu dobré.. občas to člověk zjistí hned, občas ještě včas a občas až pozdě.. hlavně, ať opravdu přijde lepší období - tedy stádium..

    OdpovědětVymazat
  4. růže bez trnů není růží a už patří k životu, že se člověk občas zraní, když se chce dotknout krásy. důležité je nezanevřít kvůli jednomu píchnutí o trn na všechno rostlinstvo světa.
    to nic, jen tak mi vytanulo na mysli při čtení nadpisu. je dobré čelit pravdě. ne jednoduché, ale dobré. nakonec se to vždycky vyplatí.

    OdpovědětVymazat