úterý 24. června 2008

Čerň havraních očí

Nebe křižovali havrani, do temné místnosti pronikaly paprsky světla malým zamřížovaným oknem...

Přemožen chladem, lhostejností a krutostí, kterým náhle a nečekaně pohlédl do očí. A jejich oči byly očima člověka blízkého, člověka, kterému patřila plná důvěra, který se přímo dotýkal jeho srdce.
Zrazen se teď rychle stahoval do sebe, snažil se odpoutat od všech těch, kteří se jeho srdce dotýkali, aby mu už nikdo tak neublížil.

Utíkal jako o život svou vlastní hlavou. Pryč, daleko od všeho, všech a nejlépe i od sebe samého. Možná, že si to zasloužil - ta myšlenka mu poletovala hlavou jako chladný ostrý vítr. Obviňoval i sám sebe. A možná hlavně sám sebe - z naivity, ze zaslepenosti.
Litoval. Vzdor tomu, že věděl, že nic nezmění ani kdyby stokrát chtěl, neubránil se myšlenkám na vše, co měl udělat jinak, na všechny chyby, kterých si dříve nebyl vědom. Nemuselo to takhle být, kdyby...kdyby! Neexistuje. Hloupá představa něčeho nereálného. Toužil zavřít se do svého světa, kde jsou všude okolo samá kdyby, každé z nich je skutečností, realita není a vše se mísí v chaosu, jež ani nepřipouští pocity. A místo toho viděl skutečnost, zářivou, ledovou a ostrou. Plakal. Plakal a zarýval nehty do svých dlaní.

Nebe křižovali havrani, do temné místnosti pronikaly paprsky světla malým zamřížovaným oknem. A na chladných kamenných schodech se vedle něj mezi chomáči prachu povalovala rozcupovaná důvěra...

2 komentáře:

  1. Nutriční hodnota25. června 2008 21:20

    Doufám, že to je jen zpracovaný náhlý nápad a ne popis tvých vlastních pocitů a zkušeností. To by mě mrzelo.

    OdpovědětVymazat
  2. Ano, ano, je to jednak starší a jednak to není moje situace. Určitě ne tak docela, žeano... :-)

    OdpovědětVymazat