Půlnoční usvědčení

Prudce otevřela oči do černočerné tmy. Trvalo jí dlouho, než si uvědomila, kde je, a co se vlastně stalo. Lépe řečeno, že se nic nestalo. Po celém těle husí kůže, všechny smysly rozjitřené a napjaté, srdce se chvělo z přívalu emocí, opravdových emocí, které následovaly neexistující zážitek.

Usvědčena snem! Tou stříbřitě černou, tichou a elegantní vážkou, poslem pravdy, který dnes v noci přilétl, lehce usedl spící na víčko, a jak se opět vznesl a splynul s všeobklopující tmou, odnesl s sebou veškeré lži, které spící sama sobě pracně a v křečích vštípila do mysli.

Vážka, ta zrádkyně!

Pravda o sobě samé teď té roztřesené dívce bolestně svírala hrdlo. Otočila se, objala svá kolena, kousla se do rtu, až to zabolelo. Víčka stiskla tak pevně, že se zpod nich vykutálely dvě malé slzy – a tiše se modlila… - aby se ona vážka už nevracela, či snad naopak?

Rozpolcené přání, rozpolcená modlitba, rozpolcená mysl…Pocit v hrdle po probuzení byl k nesnesení, avšak chvíle, které předcházely, patřily k nejkrásnějšímu, co v poslední době zažila, vzdor tomu, že nebyly skutečné.

Zmatek. Slzy. Pravda. Osamělost. Bolest. Láska.
A pak už jen příjemné umrtvení v podobě přicházejícího spánku.