O čarách, keré má okolo sebe každý z nás

Každý člověk okolo druhých kreslí hranice. Hranice, které dotyčný nemá překračovat, pokud nechce, aby vznikl problém, pokud si nepřeje druhému ublížit. A tak je to v pořádku, jelikož kdyby člověk ony hranice nenakreslil, může ho to pak hodně bolet. Proto je důležité brát je vážně a zdůrazňovat je - každý z nás čas od času chtě nechtě nějakou z hranic, kterou máme okolo sebe, překročí a čas od času někdo překročí i hranice, keré se snažíme vytvořit my. Ale to je normální a pokud to nikdo nedělá soustavně, úmyslně nebo nepřekračuje příliš, je to asi i v pořádku - nikdy se nebudou všichni chovat přesně tak, jak bychom si přáli.

Jsou tu ale ruce (a dovolují si to věšinou ruce, které nám jsou nejblíž), které ony hranice kreslí příliš blízko našemu tělu, které se nám snaží znemožnit přirozený pohyb. A ty nejsou dobré.
Jenže zamysleme se, v čem je chyba? V tom, že omezovaná osoba nenakreslila své hranice dost důrazně, kdyby to totiž udělala, nikdo by si nedovolil ji omezovat. V takovém případě je nutné kreslící ruku důrazně zastavit a svou rukou zdůraznit svoji hranici.
Problém ale je, když si řeknete, že to radši zvládnete s o něco menším prostorem, než překročit a způsobit si problémy (takové chování nastává většinou právě, když máme onu ruku utlačovatelku moc rádi). Riskujete, že budete nuceni vzdát se něčeho, co máte rádi a na co máte právo.

Je tedy potřeba hranice nakreslit důkladně, co nejdříve a neslevovat z nich, na případné přešlapy upozorňovat - pokud jsme ovšem přesvědčeni, že jsou v pořádku a že neznemožňují ostatním volně dýchat.

Tohle je moc poučovací článek. Ale nebojte, snažím se poučovat hlavně sama sebe...