A tak žiju.

Narodila jsem se, tak žiju. Není v tom nic víc. Nic, co by člověku vzalo dech nebo jej to dohnalo k slzám. Žádné zvláštní kouzlo, které hledáte v koruně stromu, když se snažíte zachytit vůni větru. Je to tak prosté a všední jako špinavá rukavice, na kterou si na ulici každý šlápne ... jenže i ta někomu patřila.

Jdu. No a možná radši nehledám důvody, vysvětlení ani smysly. A možná vám povím, proč to tak někdy dělám, jenže to vás přesvědčím o tom, čemu sama nevěřím. Jen proto, že vám ani sobě nechci říct, že nemám odvahu, kuráž, sílu hledat. To je ten důvod. Ostatní jsou kecy. Výmluvy. Láry fáry. Jde o to, že mám strach, že důvod, vysvětlení ani smysl nenajdu. A až nenajdu - neztratím víru v to, že existuje, ne, tím si budu jistá tak, jak jsem si tím jistá právě teď. Ale ztratím víru sama v sebe, totiž že můžu. Že na to mám. Bojím se, že ne, a tak nechci vidět důkaz, je to jednoduché. No a tak se do toho radši nepustím. I když moc dobře vím, že to nikam nevede.

A pak si vzpomenu na tváře. Ony by nevěřily, že jsem tak slabá. Vzpomenu si na oči, slova a úsměvy. A tak nějak padám do pocitu, že těm, kterým ty tváře patří, těm, kterým na mně asi vážně záleží, moc lžu. Neustále. Ne úmyslně - jen nějak vytvářím v jejich hlavách falešnou představu o mně. Oni věří spoustě věcí ve mně, a já se bojím, zase se bojím, že si jejich důvěru nezasloužím. Že nejsem ten, do koho ji měli vložit. Že je zklamu.

-A pak znejistím. Neschovává se mezi těmi tvářemi, které se mi vybaví někde má vlastní? Lžu i sama sobě?-

Tohle přejde. Já vím. Vím, že se zítra, nebo za týden, nebo až dozrají borůvky probudím, a pak to, že žiji bude právě něco s neobyčejným kouzlem, něco, co chutná po zázraku. A tak to má být.
Všechno funguje. Až se divím. A tak si radši otevřu okno, abych slyšela štěkat psy a viděla děti kreslit na chodník jména ve srdíčkách. Je to, jak to být má. A odpověď na otázku, kterou se neodvážím položit je možná zřetelnější než co jiného.