Nedobrovolné odpuštění

Měla v sobě moře zklamání, mnoho bolesti i ponížení, upřímně vyčítala sama sobě svou naivitu. Kdepak, ne, nebyla to hra ani přetvářka. Jenže teď jí jediný pohled zprudka od těch pocitů odřízl.

Nezapomněla. Jen byly tím tichým, soustředěným a přímým pohledem přeťaty vazby mezi vzpomínkou a pocitem z ní. Vazba, jež spojovala rozum a cit, jež z něj dělala jedno. A nadvládou nad její myslí se teď se závratnou rychlostí zmocňovala část citová, a vzdor tomu, že si stále uvědomovala, vzdor tomu, že její rozumná část kdesi zatraceně dobře věděla a snažila se křičet, že by neměla odpouštět pro nic za nic, že by neměla dělat opět stejnou chybu, ona nebyla s to uhnout pohledem. Bojovala ještě vůbec?

Mimoděk se jí dotkl. Ač tak prostý a letmý, jakoby dotyk krutou a nesmlouvavou silou definitivně zatlačil pod hladinu zbytky pochybnosti, v hladině jejích očí se teď neodráželo nic než víra, oddanost a láska. A on věděl. Věděl, že tu chybu udělala.

Možná věděl i to, že ji udělá pokaždé. I když se posté víra, oddanost a láska promění v naivitu, ponížení a bolest.

Bůh s ní.