Vydechuje do chladného vzduchu a od pusy jí jde kouř...čeká...
Kráčí temnou ulicí a v uších jí zní žalostný zvuk houslí...čeká...
Rozhlíží se a ve svalech cítí napětí...čeká...
Svírá ruce v pěsti, šlape do schodů...a ještě stále čeká...
Když zasouvá klíč do zámku, čekat přestává...uvědomuje si, že se nedočká. Nadává si za to, že zas něco čekala! Prázdná očekávání! Způsobena prázdnými slovy, která byla bráná příliš vážně.
Naivka! Chudinka!
Kdy se poučíš..?
Ale vždyť to čekání bývá mnohdy nejkrásnější. Co na tom, že se člověk někdy nedočká? Jindy se zas dočká i věci, kterou nečeká, na kterou nemá odvahu čekat.
OdpovědětVymazat