Ouch...

Nějak je to pořád všecko do kolečka. Příliš. V hlavě stejní lidé, okolo stejné situace a stejné problémy. Stejná tupá, nevýrazná bolest...ale za to vytrvalá, to ne že ne.
A já mám tak málo sil, že nevystačí ani na jeden den...málokdy se mi stane, že bych celý den byla "v pohodě". Nemusím zrovna plakat, ale postupem času, jak den jde se prostě nahrbím a skloním hlavu a ztrácím síly. Ta ramena mi padají dolů pod tíhou zmetečků v podobě nepříjemných myšlenek a situací a zážitků, kteří za ten den přišli a pevně se mě chytli za zápěstí. A jsou lidé, kteří příjdou a pokusí se ty zmetečky servat...a já jim za to jsem vděčná. Jenže oni nemohou, nemají tu moc. Jsou lidé, kteří by mohli, kteří by to zvládli levou zadní...jenže ti nepříjdou.
A to zamrzí.
A já pláču...vzdor tomu, že v podstatě nemám důvod. Já nejsem nešťastná. Ale jsem šťastná? A ba jo, jsem...svým způsobem. Ale něco mi chybí...potřebovala bych něco nového.
Ztrácí to šťávu...začíná to být..nuda? Asi. A já z toho mám strach, mám strach z nudy a prázdna, na druhou stranu nevím dost dobře, co s tím. Nechci tu pomalou, klidnou, dlouhou a rádoby spokojenou nudu. Chci trošičku ohýnku, pár jisker do očí. Lepší ostrá krátká bolest než to vytrvalé, tupé svinstvo. Lepší vášnivý žal než prázdné oči a unylost.
Dnes jsem vedla hodinový rozhovor o ničem. Skončily jsme tam, kde jsme začaly. Nebylo to k ničemu dobré. A stejně tak je to s tímhle článkem. Stejně tak je to se vším, co dělám...
Píchněte mě špandlíkem, rozčilte mě, rozplačte mě, přiveďte mě k hysterickému záchvatu čehokoli!

...prosím...