pátek 25. ledna 2008

O cestě

Ten den, totiž včerejšek, byl celý zvláštní. Možná to udělaly ty copánky.
Seděla jsem v autobuse, dívala se z okýnka a zdálo se, že je to všechno skrz to sklo...že je ten svět okolo opravdovější, krásnější a kouzelnější. Ve všem to najednou bylo. Na Vltavě vlnky, na nebi letadlo a na zemi tráva. Nic zvláštního, řeknete si, ale to vám byla krása! A celý den protkaný myšlenkou na tulipány - na ty žluté a červené tulipány rostoucí před panelákem v těch rádoby zahrádkách. Na ty tulipány, které mi přiváděly vzpomínku na okamžiky dávno minulé. Když jsem okolo nich jezdila v kraťáscích na koloběžce s lidmi, kteří jsou už dávno dávno pryč.
A teď mají odejít další...ti, jejihž pořádný příchod měl vlastně teprve přijít a já na něj dennodenně myslela, a stále myslím. Ale asi už nepříjde...a to zastudí. Ale o tom jsem psát nechtěla.
Z onoho kouzelného autobusu jsem ale vystoupila a jen skrz sklíčka mých brýlí už to tak kouzelné nebylo. Navíc v podzemí. Ale bylo to stále fajn.
Když jsem ale byla nucena vmáčknout se do dalšího autobusu a vyloženě na mě se vmáčknul nějaký pán, u kterého byste si vážně nepřáli aby se na vás mačkal, přešly i všechny zbytky "Fajn".
Zuřivě jsem se vydrala z autobusu a svižnými, dlouhými a ráznými kroky jsem mířila k cíli. Ach, ten osvobozující pocit! Ta síla v chůzi, ta možnost jít a neohlížet se! Nechtěla jsem přestávat. Toužila jsem pokračovat. Tak jsem si to rázovala sídlištěm ještě nějakou chvíli, když jsem zabočila za jeden dům...a za ním už nebylo nic. Už žádné domy. Viděla jsem jen tu nádhernou oblohu, kterou můžete vidět jen v okamžicích, kdy se den láme v noc. Oblohu a dráty elektrického vedení prověšené mezi stožáry. A kroky ztrácely na ráznosti...až ustaly. Pocítila jsem něco mezi zbabělostí snažit se pokořit něco co pro nás nemá viditelné hranice, pokorou a bezmeznou láskou. Láskou ke slunci, k zemi, životu....a možná k Bohu, kdyby mělo něco takového existovat. A vděk za možnost být tady, žít.
Skrčila jsem se, a položila dlaně na tu studenou zem a cítila to propojení, cítíla, jak je to všechno opravdické, tak opravdické, že by se člověk zbláznil, uvědomovat si to pořád. Ačkoliv...kdo ví. Byla ve mně síla. Ta nejobyčejnější živočišná síla a odhodlání.
Párkrát jsem se zatočila dokolečka a nechala se nést těmi pocity. Pak jsem se jen ohlédla za tím dechberoucím, ač na první pohled obyčejným výhledem a šla k cíli. S úsměvem na tváři a ohněm v nitru.

Miluji.

4 komentáře:

  1. Nebudu se zdržovat slovíčky jako je dechberoucí, úžasné, originální, a nádherné a přejdu rovnou k věci:)) Makulí, ty jsi pořád lepší a lepší:)) Vážně moc krásnej článek...

    OdpovědětVymazat
  2. Opravdu je to moc hezky napsané.. ty myšlenky v tom jsou krásné..
    Lidé přicházejí a odcházejí, tak to chodí..

    OdpovědětVymazat
  3. Kéž by se to obešlo bez těch odchodů...tedy alespoň bez těch bolestivých, mrazivých...ale to je život, já rozumím...

    OdpovědětVymazat
  4. Já nemám slov. Úplně jsem se do té chvíle vžila, byla jsem tam s tebou a skoro jsem cítila tu syrovou zem.

    OdpovědětVymazat