Nepořádek.

Víte, od té doby, co je mně zas fajn, mám hrozný strach, že mi fajn zas být přestane. Mám z toho strach. Bojím se, kdy to přijde...
Bojím se, aby to nepřišlo právě teď. Protože právě teď je toho hodně. Moc. Hodně nepořádku, hodně myšlenek, hodně...vlastně je ten problém v bezradnosti.
Ano, to je to...já nevím, co mám s tím vším dělat, jsou tu situace, které neumím vyřešit, jsou tu věci, na které nechci myslet protože jsem zbabělá a mám z nich strach, věci, které si nechci připustit, ale zároveň vím, že se tím jednou udusím, když se na to vykašlu...a já nevím co s tím. Jsem bezradná, zbabělá a tohle všechno. Zmateně pobíhám, ztrácím čas, koukám na všechny a nevím..
Hlavně koukám na ty ostatní a něco od nich čekám, co bych čekat neměla, ale nedokážu si to dostat z hlavy. A čekám to od nich. Čekám...a nedočkám se. A nedovedu se s tím smířit. A nechci. A pak třeba i jdu a řeknu si o to...a nejde to. A já si připadám...je mi to líto, a je mi to trapné...a vidím, že se chovám tak, jak jsem nechtěla. Ponížení.
A co je to zas za mizernej článek?
Zatraceně, já chci slunce! Zatraceně, já chci...! Zatraceně, já přesně vím co chci, a je to přesně to co nemůžu mít a v tom to celé je. Zatraceně!
...a s tím prostě nic neudělám. Teď jde akorát o to.. Let it be...a já nevím, jestli na to mám.

To jsou řeči...ono to nakonec...nebude žádná tragoška, je mně to jasný. Potřebuju se jen proběhnout, zhoupnout na houpačce nebo se zasmát s pár lidma...a zjistit, že jsou i důležitější věci než to, po čem tak nesmyslně toužím.