sobota 19. ledna 2008

Šeptat

Sednout si k někomu. Chytit ho za ruku. Pohladit po tváři a nechat mluvit...nechat mluvit jeho nitro, nechat ho vyplavit všechnu bolest slzami a slovy, nechat znít ta slova ukřivdění, žalu a bolesti. Nechat plakat a obejmout a šeptat. Šeptat slova, která hojí rány a objímat způsobem, kdy vzbudíte důvěru miminka ležícího v bezpečí matčiny náruče. Protože vy tu důvěru chcete vzbudit, chcete nechat pocítit toho člověka ten pocit, který by měl občas prožít každý. Ale tahle bytost asi nemůže...spíš už nemůže. A vy chcete aby vám dovolila pomoct, chcete znát cestu k tomu utlumenému ohni a mít moc jej oživit.
Šlo by to? Možná. Problém nastane v okamžiku, kdy si uvědomíte, že ta bytost o to nestojí. Že nestojí o vaši pomoc, o vaše slova ani o vaši lásku. Že ta bytost již zatvrdla. Že už nestojí o nikoho. Už ne...a vy nejste výjmka, s veškerou láskou a dobrými úmysly. Cítíte zeď, zeď lhostejnosti vůči okolí...chladnou zeď, kterou postavila bolest, zrada a špatná zkušenost. Zeď, za kterou je přecejenom prázdné místo, o kterém ale bytost mlčí a možná dokázala sama sobě nalhat, že tam nic takového není. Zkrátka si ho nepřiznává.
Je někdo, kdo se dokáže dostat skrz a to místo vyplnit? A mohl by jste to být vy? A jak?

3 komentáře:

  1. Je moc krásné, jakou vyvíjíš starost a ochotu pomoci člověku. Jestli tedy mluvíš o sobě. Ale předpokládám, že ano, protže ty taková hodná jsi :)
    A zároveń je moc smutné, že ten člověk o to nestojí... takový člověk asi zažil spoustu zklamání a už lidem nevěří. A asi ani už nechce.

    OdpovědětVymazat
  2. Tak, hezčí přirovnání bych nenašel... Ostatně jako vždycky... A asi něco napíšu i ksobě. na moment...

    OdpovědětVymazat
  3. Tohle znám.. a je to hodně těžké, z obou stran.. ale ta zeď se občas oslabí ..je to možné, dostat se tam, pomoct. Ale chce to svoji chvíli..

    OdpovědětVymazat