Jak už řekl každý, kdo umí jezdit samostatně MHD a udělat špagety...

Život je nefér. Je. Jasně. Já jsem měla to štěstí, že ke mně byl zatím nefér jen a pouze v můj prospěch...v životě se mi zatím dařilo a nestalo se mi nic vyloženě zlého, žádná tragédie, ani co se týče zdraví ani těch ostatních věcí, které patří do života.
Vlastně mám pocit, že se mám tak dobře, že si to ani nezasloužím. Že jiní, kteří takové štěstí nemají by si ho zasloužili víc než já. Také mám strach že si ho nedokážu tak úplně vážit. Uvědomuju si ho, ale myslím že si ho nevážím. Ne tak, jak bych měla. Čeho se ale bojím nejvíc je, že až mě to mé štěstí opustí, až to toho trpělivého andělíčka, který mi dělá společnost a provází mne životem, přestane bavit a někam odletí, že pak budu bezradná. Nebudu na tu situaci připravená a nebudu si s ní vědět rady, protože...zkrátka nejsem zvyklá. A příliš spoléhám na to, že to všechno dopadne dobře, protože to vždycky dopadlo dobře.
Ale zvyknu si. Budu muset. Je mi to jasné.

Ale proč to tady vůbec píšu....rozčiluje mě, jak se někteří mají špatně. Jak se mají špatně a jak si to nezaslouží. Vůbec si to nezaslouží, zasloužili by si štěstí jiných daleko víc než ti, co to štěstí mají. A nejhorší, že s tím člověk nic neudělá ani kdyby sebevíc chtěl. Je takových věcí, s ktermi člověk nic neudělá! A přitom jsou špatně...takových lidí, kteří by si zasloužili víc než mají...a tak málo možností jim pomoci.